BITVA U MOSKVY

 

 

(podzim-zima 1941)

 

 

 

 

 

Útok německé armády na Moskvu

 

30.9.1941 zahájily svazky skupiny armád Mitte  z prostoru severovýchodně od Smolenska útok na Moskvu (operace „Taifun“)

Německý diktátor Adolf Hitler odmítl již v srpnu plán vrchního velení wehrmachtu, předpokládající okamžité zahájení útoku na Moskvu, neboť se nejprve hodlal zmocnit ekonomicky významných oblastí Ukrajiny. Již 7. října však v SSSR napaněmecké tanky u Moskvydl první sníh a začalo období, kdy se tamější komunikace každoročně měnily v moře bahna, znemožňujícího jakýkoli rychlý manévr. Potvrdily se obavy vrchního velení wehrmachtu, že takto pozdě zahájený útok na Moskvu nebude moci být kvůli povětrnostním podmínkám včas úspěšně dokončen. Hitler, stále ještě věřící v úspěch operace Taifun, zakázal velitelům německých prvosledových svazků přijímat případnou kapitulaci Moskvy. 14. října vydalo vrchní velení pozemního vojska rozkaz, aby bylo město sevřené pevným kruhem obklíčení. Do 20. října byly v průběhu „dvojí bitvy" v prostoru Vjazmy a Brjanska zničeny části devíti sovětských armád a do německého zajetí putovalo dalších 673 OO0 vojáků. Motorizované svazky však byly s to obnovit postup vpřed teprve s příchodem prvních menších mrazů počátkem listopadu. Tehdy se však již střetly s čerstvými, v zimním boji zkušenými sovětskými svazky, které dorazily ze Sibiře.

V Moskvě mezitím pokračovalo na plné obrátky organizování obrany. Dne 16. října opustila metropoli vláda a Stalin, jenž setrval ve městě, vyhlásil 19. října stav obležení. Diplomatický sbor, generální štáb armády a stranické politbyro následovaly vládu a přemístily se za ní do Kujbyševa (dříve Samara).

Poté, co se čelním německým útvarům podařilo proniknout několik málo kilometrů od předměstí Moskvy, zahájila sovětská vojska 5. prosince protiofenzivu, jež definitivně zmařila veškeré Hitlerovy plány na dobytí města.

 

 

Zimní ofenziva Rudé armády

 

5.12.1941 zahájila  Vojska Kalininského frontu útočnou operaci proti německému uskupení v prostoru severozápadně od Moskvy.

Následujícího dne byl pod velením armádního generála Georgije K. Žukova zahájen útok Západního frontu proti německým svazkům, jejichž postup se koncem října pro špatné počasí zastavil na přístupech k Moskvě.

Překvapivé úspěchy: Od října dokázalo sovětské velení v prostoru východně od Moskvy soustředit a vycvičit značné síly, jimž se podařilo město ubránit a odvrátit tak jeho dobytí německými vojsky . Výsledek protiofenzivy těchto svazků proti německým liniím překonal očekávání sovětského velení. Do konce prosince byla německá vojska na některých úsecích fronty nucena ustoupit o více než sto kilometrů na západ. Rudá armáda dobyla 9. prosince Jelec a Tichvin, 13. prosince prolomila frontu v prostoru tulského výběžku a 14. obsadila město Kalinin.

Většina německé generality si uvědomovala význam neúspěchu před Moskvou. Tak např. generál Heinz Guderian si do deníku poznamenal: „Naše ofenziva proti Moskvě ztroskotala. Utrpěli jsme těžkou porážku, jejíž následky se ukázaly během příštích týdnů jako osudové..."

Německá pozemní vojska zcela vyčerpána: Německé svazy a svazky, bojující na východní frontě, byly vyčerpány a leckdy i demoralizovány. Vrchní velitel skupiny armád Mitte generál polní maršál Fedor von Bock hlásil 1. prosince vrchnímu velitelství pozemního vojska, že se „velice přiblížil okamžik, kdy budou síly vojsk zcela vyčerpány". Německé ozbrojené síly ztratily od zahájení východního tažení 162 314 mrtvých, 571 767 raněných a 33 334 nezvěstných. Takto oslabené svazy a svazky musely nyní bránit frontovou linii v délce 1800 kilometrů. Vázlo zásobování municí, zbraněmi a potravinami. K vojskům skupiny armád Mitte se sice denně dostávalo osm až deset nákladních vlaků se zásobami, skutečná potřeba však byla více než třikrát vyšší. Německé velení navíc před zahájením tažení kalkulovalo s rychlým vítězstvím svých vojsk a neučinilo tedy prakticky žádné přípravy na vedení bojové činnosti v extrémně chladných zimních podmínkách.

Tlak Rudé armády nepolevoval: Početně silnější sovětská vojska podnikala za cenu těžkých ztrát na všech úsecích fronty nové a nové útoky proti ustupujícímu nepříteli. Sovětské velení chtělo zabránit tomu, aby se německá vojska zachytila a znovu zformovala v týlových postaveních.

Propaganda o porážce mlčela: Nacistická vláda ponechala vlastní obyvatelstvo v nejistotě a zamlčovala skutečný vývoj situace. Německý tisk informoval přednostně o válce v Tichomoří a články o vývoji na východě zařazoval jen ojediněle. I ty, které se objevily, však situaci přikrašlovaly a označovaly ústup za strategické opatření.

Hitler přebírá velení pozemního vojska: Německý diktátor Adolf Hitler převzal 19. prosince vrchní velení pozemního vojska; dosavadní vrchní velitel generál polní maršál Walter von Brauchitsch byl odvolán. Tímto výsledkem skončil spor mezi Hitlerem a velením pozemního vojska, týkající se způsobu dalšího vedení války na východě. Zmíněné názorové diference existovaly již od srpna a s vývojem situace na bojištích se neustále vyostřovaly. Od nynějška Hitler nahrazoval všechny velitele, kteří nesouhlasili s jeho rozkazy, loajálními důstojníky. Základem Hitlerovy strategie se stalo jádro jeho směrnice ze 16. prosince, kde se pravilo: „Nesmějí být prováděny větší ústupové manévry. Osobním nasazením všech velitelů ... je třeba donutit vojska k fanatickému odporu, kladenému ve stávajících pozicích." Hitler, jenž ve vojenské oblasti postrádal jakékoli vzdělání, nebyl s to nahlédnout možnosti strategické defenzivy. Větší taktická mobilita německého wehrmachtu zůstala proto nevyužita.

V následujících letech se Hitlerovy „stop-rozkazy" prosazovaly stále větší měrou, což vedlo k obrovským ztrátám, jako například ve Stalingradu či v severní Africe.

 

 

 


 

 

 

 

BITVA O STALINGRAD

 

(zima 1942-1943)

 

 

 

Nepřítel před branami mapa Stalingradu, vyznačení útoku německé 6. armády

září 1942

 

Čelní útvary německého XIV. tankového sboru se probojovaly až do vzdálenosti osmi kilometrů od centra města Stalingradu.O den později byl však jejich útok sovětskou obranou zastaven. Proti Němcům stál tzv. Stalingradský front, vytvořený ze zbytků ustupujících jednotek, jakož i z 62., 63. a 64. armády, vzatých ze záloh, a 21. i 57. armády, přicházejících z Jihozápadního frontu. Svazkům německé 4. tankové armády se mezitím podařilo proniknout k jihozápadním předměstím, tam však narazily na sovětská dělostřelecká postavení a tankové útvary. V následujících týdnech se bitva o Stalingrad změnila v rozhořčený boj o každý blok domů, o každou křižovatku. 14. září pronikla německá vojska podél Volhy přes komplex hlavního nádraží směrem k severu. Do poloviny září padla do německých rukou celá jižní část města. Dějištěm těžkých bojů mezi německými a sovětskými jednotkami se poté staly severní čtvrti Stalingradu, tvořené strašidelnými kulisami zničených průmyslových závodů, ulic a přístavních zařízení. Rudá armáda, zatlačená k Volze, využívala všech možností boje ve městě: v ulicích vyrostly barikády a obytné domy se změnily v pevnosti.

 

 

 „Hlavními zbraněmi pro boj v ruinách se staly samopal, bodák, ruční granát, lehký kulomet a zápalná láhev. Z dělostřeleckých postavení pálí protitankové a protiletadlové kanony. Okrajové části města jsou zahaleny v oblacích dýmu, v noci se takřka nad všemi čtvrtěmi rozlévá záře hořících budov. Čím více se přibližujete k okrajovým čtvrtím, tím větší je množství vypálených tanků a nákladních aut, zničených děl, minometů i řady jiných věcí, které ani nelze identifikovat. Nejstrašlivější je ovšem fakt, že nikdo z živých nemá čas na to, aby se zabýval padlými. Až do posledního písmene je pravdivé tvrzení, že se před pouličními zátarasy vrší hromady mrtvol..."

(Hlášení britského korespondenta ze Stalingradu, 23. září 1942)

 

 

6. armáda v obklíčení

22.11.1942

 

Tři dny po zahájení sovětské ofenzivy (19.11. 1942), na níž se podílela vojska Jihozápadního, Donského a Stalingradského frontu, se obě ramena sovětských kleští spojila u Kalače na Donu - v týlu německé 6. armády.

V prostoru Stalingradu mezi Donem a Volhou zůstalo odříznuto asi 284 000 německých a rumunských vojáků.

Po dokončení sovětské obkličovací operace se ve stalingradském kotli ocitly německá 6. armáda a IV. armádní sbor německé 4. tankové armády, jakož i rumunská 20. pěší a 1. jezdecká divize. O početní síle těchto vojsk panovaly na obou stranách pouze dohady. Zatímco sovětská strana se domnívala, že se jí podařilo obklíčit 80 000 mužů, soudilo vrchní velení wehrmachtu, že se jedná o cca 400 000 vojáků. Velitel 6. armády generálmajor Paulus odhadoval sílu svých vojsk na 200 000 mužů. V kotli o rozloze 1500 km² se ve skutečnosti 22. listopadu nacházelo asi 284 000 mužů, z toho 9500 Rumunů a 20 300 sovětských válečných zajatců,

Překvapivá protiofenziva: První část mohutné sovětské ofenzivy byla zahájena 19. listopadu z předmostí na Donu severozápadně od Stalingradu. Vzhledem k tomu, že v oněch dnech panovalo nepříznivé, oblačné počasí s mlhou a hustým sněžením, nepodařilo se německému leteckému průzkumu včas odhalit soustřeďování sovětských vojsk. Dne 20. listopadu byla pak z prostoru jižně od Stalingradu zahájena druhá část ofenzivy. 21. listopadu obdrželo německé velení první znepokojivá hlášení o koncentrovaném útoku Rudé armády. Útočná operace, vedená do týlu 6. armády a rumunských svazků, držících frontu na Donu, byla pro velení wehrmachtu naprostým překvapením. Téhož dne se navíc prudce zhoršilo počasí, prudké sněhové bouře, provázené poklesem teplot až na -26 °C, dále oslabily bojeschopnost německých a rumunských vojsk. V důsledku jejich překotného ústupu ke Stalingradu padly Sovětům do rukou týly 6. armády s životně důležitými zásobami potravin, zbraní, munice a vozidel.boje ve Stalingradu podzim  1942

Hitler nařídil zaujetí kruhové obrany: Velitel 6. armády generálmajor Friedrich Paulus obdržel ještě 22. listopadu večer osobní radiogram od Hitlera, v němž se pravilo: „6. armáda zaujme kruhovou obranu a vyčká na vyprošťovací útok zvenčí." Následujícího dne odeslal Paulus do Vůdcova hlavního stanu radiogram, v němž Hitlera žádal, aby mu poskytl volnost jednání a povolil mu provést ve vhodném okamžiku pokus o průlom z kotle. Jeho 6. armáda měla toho večera zásoby ještě na šest dní boje. Během následující noci se náčelník štábu pozemního vojska generál Kurt Zeitzler marně pokoušel získat Hitlerův souhlas s vyklizením Stalingradu. Říšský maršál Hermann Göring se místo toho v ranních hodinách zaručil, že jeho luftwaffe dokáže zabezpečit letecké zásobování obklíčené 6. armády.

Letecké zásobování bez naděje na úspěch: Dne 25. listopadu odstartovaly k zásobovacím letům do kotle první stroje Ju 52. Svazky 6. armády potřebovaly denně 600 tun munice, pohonných hmot, potravin a krmiva pro 50 000 koní, nacházejících se v kotli. Jen denní spotřeba chleba činila 40 tun. Přestože pro zásobování obklíčených vojsk byly dány k dispozici všechny transportní letouny Ju 52, které mohlo německé velení uvolnit, podařilo se během prvních dvou dní fungování vzdušného mostu - 25. a 26. listopadu - dopravit do kotle pouhých 65 tun munice a pohonných hmot. 26. listopadu musela být denní dávka potravin u svazků 6. armády snížena na polovinu. Každý z vojáků obdržel denně 200 g chleba a jednu konzervovanou dávku dalších potravin. Dne 27. listopadu převzal generálplukovník Erich von Manstein velení nově vytvořené skupiny armád Don, jež měla za úkol prolomit obkličovací kruh a navázat dotyk s vojsky 6. armády Odkaz. Téhož dne zachytili ve štábu 6. armády radiogram s novou Hitlerovou výzvou k tvrdošíjné obraně stávajících pozic. Náčelník štábu 6. armády generálmajor Arthur Schmidt glosoval radiogram poznámkou: „Vydržte, Vůdce nás z toho vyseká".

 

  

Paulusova žádost zamítnuta

23.11.1942

 

Radiogramem, odeslaným do Vůdcova hlavního stanu, požádal velitel 6. armády génerálplukovník Friedrich Paulus Hitlera o povolení pokusu o průlom svých vojsk ze stalingradského kotle.

„Munice a pohonné hmoty jsou téměř vyčerpány... Armáda bude v brzké době postavena před perspektivu úplného zničení... Na základě dosavadního vývoje situace... žádám o poskytnutí volnosti jednání."
Den poté, co obdržel výše zmíněný radiogram, Adolf Hitler žádost generálmajora Pauluse o souhlas s pokusem 6. armády o průlom zamítl: „Nynější volžskou a severní frontu... je třeba za všech okolností udržet. Začíná letecké zásobování s nasazením další stovky Junkersů."

 

 

Poslední naděje

12.12.1942

 

Německé velení zahájilo z prostoru Kotělnikova, ležícího jihozápadně od Stalingradu, operaci Wintergewitter. V jejím průběhu se vojska skupiny armád Don neúspěšně pokoušela prorazit sovětský obkličovací kruh, sevřený kolem svazků 6. armády.

Pokus o vyproštění německých vojsk ztroskotal již po několika dnech. 4. tankové armádě pod velením generálplukovníka Hermanna Hotha se v součinnosti s 6. tankovou divizí, přisunutou z Francie, a 23. tankovou divizí během několika hodin podařilo zatlačit svazky sovětské 51. armády, bránící se na vnějším obvodu kotle, ale útok, jenž měl zabezpečit levé křídlo vyprošťovací operace, po několika dnech uvázl v prostoru mezi řekami Don a Donec. Němcům nepomohla ani podpora, kterou obklíčeným jednotkám poskytl velitel skupiny armád Don generál polní maršál Erich von Manstein, jenž nařídil, aby XXXVIII. armádní sbor pod velením generála Karla Hollidta zahájil postup z velkého ohbí Donu.

Sovětská protiofenziva donutila německé velení k ústupu: Dne 16. prosince zahájila vojska sovětského Jihozápadního frontu protiofenzivu v 90 kilometrů širokém úseku fronty na středním Donu. 20. prosince se Rudé armádě podařilo dosáhnout průlomu ve směru hlavního úderu, vedeného k Rostovu na Donu. Německé velení bylo v důsledku zmíněného vývoje situace postaveno před akutní hrozbu odříznutí ústupových a zásobovacích komunikací skupiny armád Don i skupiny armád A. 23. prosince byl von Manstein nucen přesunout značné síly 4. tankové armády, jež se mezitím přiblížila na vzdálenost 48 kilometrů od obklíčených Paulusových vojsk, na severozápad a čelit nově vzniklé krizi. Vyprošťovací útok byl zastaven, neboť veškeré německé zálohy musely být použity k zastavení sovětské protiofenzivy. Svazky německé 6. armády byly mezitím postupně zatlačovány ke Stalingradu. V důsledku sovětské protiofenzivy v prostoru mezi Donem a Doncem a rostoucího vyčerpání vlastních vojsk vyvstala před německým velením akutní hrozba odříznutí celé skupiny armád A, operující na Kavkaze. Ve snaze zabránit katastrofě, jež se mohla snadno vyvinout v „druhý Stalingrad", vydalo proto vrchní velení pozemního vojska 28. prosince rozkaz k zahájení ústupu z Kavkazu.

Roztětí kotle na dvě části se stalo předzvěstí kapitulace: 10. ledna 1943 zahájilo velení Rudé armády v prostoru Stalingradu útok, vedený ze západního směru. 22. ledna padl do sovětských rukou Gumrak - poslední letiště na území kotle - a beztak již nedostatečné letecké zásobování německých vojsk se zhroutilo. 25. ledna pak útočící sovětská vojska rozťala kotel na dvě izolované části. Velitel 6. armády Friedrich Paulus, který byl den předtím jmenován generálem polním maršálem, kapituloval 31. ledna s jižní částí obklíčených vojsk.
V severním kotli trvaly boje až do 2. února.

Od 8. prosince dostával každý z vojáků v kotli denně 200 g chleba, 120 g syrového masa či 200 g koňského masa, 50 g sýra nebo 75 g uzenin, 30 g másla, margarínu či sádla, respektive 120 g marmelády, tři porce nápojů a tři cigarety, jeden doutník nebo 25 g tabáku. Zásoby chleba, pomazánky a potravin na přípravu obědů a večeří stačily do 26. prosince, nápoje a tabákové výrobky do 28. prosince. Vzdušným mostem bylo tehdy dopravováno do kotle jen asi 95 tun místo potřebných 300 tun zásob denně. Místo naléhavě potřebných potravin byly navíc z letounů vykládány zbytečnosti. Dne 15. prosince musel být denní příděl chleba snížen na pouhých 100 gramů. Každý z vojáků dostal denně dva krajíčky chleba, několik šálků bylinkového čaje či náhražkové kávy a v poledne řídkou polévku. Aby se dala vůbec jíst, museli z ní ovšem vojáci často odstraňovat vrstvu ledu.

 

 

Kapitulace zajatci 6. armády

2.2.1943

 

Kapitulací severního uskupení wehrmachtu pod velením generála pěchoty Karla Streckera skončila bitva u Stalingradu. Vojska v jižním kotli, jimž velel generál polní maršál Friedrich Paulus, složila zbraně již 31. ledna.

Nejdelší bitva druhé světové války, jež skončila dosud nejtěžší německou porážkou, znamenala obrat ve válce na východě. Šest měsíců bojů na Volze: Bitva o Stalingrad byla zahájena 19. srpna 1942 vydáním Paulusova rozkazu k útoku na město. Dobýt město se však Němcům nikdy nepodařilo, i když na podzim 1942 drželi jeho značnou část. Pak však přišel protiútok Rudé armády. Po úspěšném dovršení sovětské útočné operace 22. listopadu 1942 bylo ve stalingradském kotli obklíčeno kolem 280 000 vojáků. Do konce bitvy padly či zemřely hladem a vyčerpáním téměř dvě třetiny poddůstojníků a vojínů, jakož i polovina důstojníků. Většina z nich přišla o život v průběhu posledních dvou týdnů před kapitulací. Do 4. prosince 1942 se německému letectvu podařilo dopravit do bezpečí 34 000 raněných.

108 000 mužů zajato: Podle sovětských údajů bylo v závěrečné fázi bitvy - do 29. ledna - zajato asi 16 800 německých vojáků. Do 2. února je následovalo dalších přibližně 91 000 mužů, mezi nimi i 2500 důstojníků a 24 generálů. Více než polovina z nich podlehla na jaře 1943 ve sběrných táborech Beketovce, Krasnoarmějsku a Frolovu epidemii skvrnitého tyfu. Další desetitisíce zemřely v průběhu mnohatýdenních zimních transportů na Sibiř. Do roku 1956 se vrátilo do vlastí celkem 6000 mužů, kteří se zúčastnili bojů v prostoru Stalingradu a byli zde zajati.

Těžké ztráty letectva: Na bojišti zůstalo 146 300 padlých německých vojáků. Ztráty Rudé armády nejsou přesně známy, byly však velmi pravděpodobně vyšší než ztráty německé. Pád Stalingradu nepřinesl jen zkázu 6. armády, nýbrž také těžké ztráty luftwaffe, jež se pokoušela zajistit zásobování obklíčených vojsk. V období od 24. listopadu 1942 do kapitulace ztratilo německé letectvo 7223 příslušníků pozemního personálu a 1000 příslušníků leteckých posádek, kteří padli nebo zůstali nezvěstní. Celkem 168 letounů bylo ztraceno, 215 těžce poškozeno a 112 zmizelo beze stopy.
Pokus o letecké zásobování stalingradského kotle stál velení luftwaffe téměř polovinu celkového stav transportních letounů Ju 52. Zahynula rovněž velká část obtížně nahraditelného personálu s frontovými zkušenostmi.

Polovina obyvatel zemřela: Rozhořčené boje o Stalingrad zaplatilo zvlášť draze samotné město. Z bezmála 600 000 obyvatel (stav z léta 1942) přišlo podle sovětských údajů v důsledku bombardování, dělostřelecké palby a palby pěchotních zbraní o život 42 750 lidí. Dalších 3345 osob padlo za oběť německým represáliím. 64 220 lidí bylo odvlečeno na nucené práce do Říše či na okupované sovětské území. Asi 120 000 obyvatel bylo Sověty evakuováno za Volhu a usídleno v oblastech podél řeky nebo odvezeno na práci ve zbrojovkách za Uralem.

Stalingrad se podobal moři sutin: Asi 75 000 mužů a žen zůstalo ve městě, aby se podílelo na jeho obraně. Na konci bojů žilo v ruinách Stalingradu ještě 30 000 lidí. 2. února zůstaly ze 42 000 domů pouze základy, veškerá infrastruktura byla bezezbytku zničena. Jediným útočištěm postupně se navracejícího obyvatelstva se staly podzemní prostory, vybudované vojáky Rudé armády ve srázných březích Volhy. Kapitulace zbytků 6. armády vyvolala u Hitlera výbuch zuřivosti. Přitom právě on měl podstatný podíl na této katastrofě: jeho tvrdohlavost, s níž odmítal Paulusovy žádosti o povolení ústupu, poslala desetitisíce vojáků na smrt.

 

Boj o Stalingrad se stal nejznámější bitvou druhé světové války a bývá často označován za obrat v jejím průběhu.Ztráta asi 250 000 vojáků v prostoru Stalingradu byla bezpochyby těžkou ranou pro velení wehrmachtu a vážným traumatem pro obyvatelstvo Říše. Přes tuto skutečnost však bylo o výsledku války rozhodnuto již vstupem Spojených států do války, tedy ještě mnohem dříve, než svazky německé 6. armády vůbec pronikly do prostoru Stalingradu. Porážka u Stalingradu rovněž bezprostředně nevedla ke zhroucení východní fronty, neboť německé pozemní vojsko prošlo v následujících měsících úspěšnou reorganizací. Z tohoto pohledu vzato neznamenal Stalingrad obrat ve válce, nýbrž - jako nejznámější porážka wehrmachtu - toliko jasný symbol nyní již bezvýchodné války, vedené na několika frontách současně.

Válka na několika frontách vyčerpala síly wehrmachtu: V bleskových taženích let 1939-1940 se německé ozbrojené síly osvědčily jako bezvadně fungující válečný stroj, drtící jednoho protivníka po druhém. Po vstupu USA do války a takřka současném krachu německé agrese proti SSSR v prosinci roku 1941 však již byla válka prakticky rozhodnuta ve prospěch široké antihitlerovské koalice. Třetí říše byla od tohoto okamžiku vtažena do vleklé kontinentální války, ve které se nyní oběma jejím hlavním protivníkům - SSSR a Velké Británii - dostávalo zcela otevřené podpory ze strany mocných Spojených států. Od listopadu roku 1942 navíc američtí vojáci začali zasahovat do bojů v severní Africe. Vedle ekonomické pomoci svým spojencům zahájily nyní USA také rozsáhlý proces mobilizace a modernizace vlastních ozbrojených sil.

Změna taktiky Rudé armády: Kromě psychologických a materiálních důsledků porážky u Stalingradu dělal německému velení vážné starosti především způsob, jakým Rudá armáda provedla svou protiofenzivu. Rychlé, moderně vyzbrojené svazky pronikaly do hloubky obrany a klešťovými manévry obkličovaly německá vojska. Rudá armáda si osvojila německou koncepci vedení „bleskové války". Sovětské velení navíc disponovalo početnými zálohami, což mu umožňovalo podnikat řadu útočných operací na různých úsecích východní fronty a úspěšně přečíslovat mnohem slabší německá vojska.

SSSR se chopil iniciativy: Tato skutečnost se zcela zřetelně projevila 16. prosince, kdy sovětská vojska prolomila frontu italské 8. armády na Donu a postupovala směrem na Rostov. Jejich ofenziva ohrozila celé jižní křídlo východní fronty. Vyvstalo akutní nebezpečí vzniku jakéhosi „superstalingradu", v jehož rámci by došlo k odříznutí ústupových komunikací pro 1,5 milionu německých vojáků. Generál polní maršál Erich von Manstein byl k zastavení nové sovětské ofenzivy nucen stáhnout část svazků, vedoucích dosud vyprošťovací útok jihozápadně od Stalingradu. Zbývající vojska pak již neměla k vyproštění Paulusovy 6. armády dostatek sil.

Do března 1943 se německému velení podařilo otřesenou východní frontu stabilizovat. Jakmile však Hitler v létě 1943 vydal rozkaz k zahájení poslední německé velké ofenziívy na východě, byly pracně shromážděné zálohy během několika málo dnů vyčerpány.

 

  


 

 

 
zpět