Českoslovenští vojáci v letech 1938-1945


 

ČSR 1938-1939

 

Výsledkem První světové války bylo nové rozdělení Evropy. Na území tehdejší rozpadající se rakousko uherské monarchie byla 28.října 1918 vyhlášena samostatnost Československa, které je dnes označováno jako První republika. Tehdejší Československo bylo dynamickou a průmyslovou zemí. Patřilo mezi průmyslově nejvyspělejší země světa. V bankovním sektoru zastávalo úlohu „banky Evropy“, kterou později převzalo neutrální Švýcarsko. Československo patřilo také mezi největší vývozce zbraní.

Vnitřní situace země byla poznamenána mnohonárodnostní členitostí a složitou vnitropolitickou situací, které se zvláště projevily po úmrtí našeho prvního prezidenta T.G. Masaryka.

Národnostní otázka nebyla v ČSR nikdy uspokojivě vyřešena, a zvláště hospodářská krize vyvolávala zvýšené národnostní napětí. Zvyšoval se rozpor mezi ekonomicky silnou vnitrozemsko částí Čech a Moravy proti ekonomicky slabým východním částem země ( Slovensko a Podkarpatská Rus), ke kterým se v době hospodářské deprese přidalo i hospodářskou krizí silněji zasažené české pohraničí obývané převážně německou menšinou.

 

Národnostní problémy dále zesílily příchodem Adolfa Hitlera k moci v sousedním Německu. Německý nacismus dokázal vyvolat silný protičeskoslovenský postoj u části obyvatel ČSR hlásicích se k německé národnosti. Protičeskoslovenské kroky začali podnikat i političtí extrémisté dalších národnostních menšin. Vlády Německa, Polska a Maďarska stupňující se požadavky těchto menšin skrytě i otevřeně podporovaly. Československé vládě dále na vnitřní politické scéně situaci komplikovaly decentralistické snahy národnostních stran na Slovensku (Luďácké hnutí) a separatistické hnutí na Podkarpatské Rusy (tzv. Síčovci). Československá vláda však měla podporu většiny obyvatelstva, po hospodářské krizi se mohla znovu opřít o fungující hospodářství a o dobře vycvičenou a vybavenou armádu. Nejvyšší zástupci ČSR věřili, že se mohou také spolehnout na mezinárodní dohody, zvláště na silnou oporu v podobě Francie.

 

Přes hrozby okolních nepřátelských států, především Německa, bylo Československo odhodláno svoji celistvost i samotnou existenci bránit. V pohraničních oblastech sousedících s Německem vypukly tvrdé střety mezi Česčs. vojáci při obsluze  houfnice vz.30koslovenským četnictvem, oddíly finanční stráže a ostrahy hranic na straně jedné a fašistickými, proněmeckými bojůvkami ( Ordnery ) na straně druhé.

Západní spojenci, Francie a Velká Británie, nabádali československou vládu k ústupkům. Pod nátlakem obyvatelstva ČSR se vláda rozhodla k rázným, obranným opatřením. Nástup armádních záloh k obraně republiky vzal protičeskoslovenským bojůvkám dech.

Fašistická Itálie diplomaticky intrikovala ve prospěch Německa. Československu zachovalo věrnost jen slabé Rumunsko. Byla zde i možnost pomoci tehdejšího SSSR, ale tuto případnou pomoc silně komplikoval nepřátelský postoj Polska.

Bez přítomnosti zástupců Československa, byla podepsána 30. září 1938 Mnichovská dohoda, která přikazovala čs. vládě aby odstoupila své pohraničí tzv. Sudety nacistickému Německu. Pod Mnichovským diktátem Francie, Anglie, Německa a Itálie vláda ČSR ustoupila a vydala fašistickému Německu svoje pohraničí. Kusy území s oklešťované země si urvaly i Maďarsko a Polsko. Nové Československo bylo bez pohraničních pohoří, svých přírodních hranic, a pevnostních pohraničních linií bezbranné. 14. března vzniknul samostatní Slovenský štát. Zbytky území Čech a Moravy okupovala německá vojska 15. března 1939. Vznikl Protektorát Čechy a Morava. Podkarpatskou Rus pak zabralo Maďarsko. Německo ovládnutím ČSR získalo skvělé ekonomické zdroje. Německá armáda získala prvotřídní výzbroj a kvalitní válečný výrobní potenciál.

 

Politické události vedoucí k rozbití Československa

 

 

 

 

Českoslovenští vojáci v boji proti fašismu v letech 1939 - 1945

 

Již při napadení Polska nacistickým Německem bojovali na frontě českoslovenští dobrovolníci. Byli to demobilizovaní vojáci, občané rozbitého  Československa, kteří se nesmířili s okupací a odešli do zahraničí s touhou bojovat proti okupantům se zbraní v ruce. Po rychlé porážce Polska část Čechoslováků odešla do Francie, kde se na jaře roku 1940 zapojila do bojů při obraně Francie. Velké uznání si vysloužili  českoslovenští letci, kteří se úspěšně střetli s německou Luftwaffe v letecké bitvě o Anglii v létě 1940. V rámci pozemních ozbrojených sil Velké Británie se proslavili českoslovenští vojáci při bojích v africké poušti proti Rommelovu Afrika korps, zvláště při obraně strategicky významného přístavu Tobruk. Po vylodění ve Francii v roce 1944 dostala čs. samostatná obrněná brigáda úkol při obléhání přístavu Dunkerque. Významným vojenskopolitickým činem, který vzbudil pozornost spojeneckých mocností byl úspěšný atentát na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha, který v r. 1942 provedli čs. výsadkáři. Nejmasivnější způsobem se však do bojů proti Hitlerovskému Německu zapojily československé jednotky v SSSR.Sochorovy samopalníci na Dukle v r. 1944, v pozadí tank T-34 Lidice.

Po porážce Polska přešla část československého legionu na území Sovětského svazu, kde byla internována. Situace našich občanů zde nebyla lehká, mnoho z nich prošlo krutými podmínkami trestních pracovních táborů. Po přepadení SSSR v r. 1941 Německem vyslovila sovětská vláda souhlas s tvorbou československé jednotky. Ta byla zformována  v Buzuluku, kde vznikl první čs. voj. útvar v podobě polního praporu. 1. československý pěší prapor obstál v březnu roku 1943 v bojích u Sokolova během protiútoku Německé armády, která postupovala na Charkov. Po reorganizaci jednotky se naši vojáci znovu vrátili na frontu v podobě brigády. 1. čs. brigáda pomáhala osvobodit Kyjev a část Ukrajiny. V roce 1944 vznikl 1. československý armádní sbor, který si těžce probojoval cestu do vlasti přes Dukelský průsmyk na  Slovensko. Na pomoc Slovenskému národnímu povstání v září 1944 byl ze SSSR poslán 1. čs. letecký stíhací pluk a 2. čs. paradesantní brigáda. Vojáci 1. čs. sam. tank. brigády bojovali v sestavě 4. ukrajinského frontu Rudé armády během ostravské operace v dubnu v roce 1945. 

Vzpomínku si zaslouží i protektorátní vládní vojsko. Přesto, že se jednalo o vojsko, nad kterým si snažila okupační správa udržet dohled, zachovalo si toto armádní uskupení pročeskoslovenskou organizaci. To se projevilo při působení příslušníku vládního vojska za květnových povstání v roce 1945, a pak především za nasazení vládního vojska v Severní Itálii. Příslušníci vládního vojska sabotovali činnost nacistů, všemožně pomáhali italským partyzánům, popř. přímo se začlenili do partyzánských oddílů. Část vládních vojáků pak přešla do Francie a stala se početnou posilou naší Samostatné obrněné brigády (vznikla ve Velké Británii), která obléhala německou posádku v  Dunkerque.

 

Mezi příslušníky našeho zahraničního odboje jak na východě tak i na západě bylo velké množství osob židovské národnosti, jejich působení bylo po válce dlouhá desetiletí zamlčováno. Mnozí z těch co přežili těžké boje 2. světové války odešlo v r. 1947 na pomoc Izraeli ve válce o nezávislost.

 

 

STRUČNÁ CHRONOLOGIE

 

1939

 

3. září

Polský prezident I. Mościcki vydal dekret o utvoření Legiónu Čechů a Slováků v Polsku; měl zhruba 960 příslušníků a účastnil se bojů v oblasti Tarnopolu. Po 18. září většina jednotky ustoupila na území obsazené Rudou armádou (dostali se do internace). Jen část (letci) unikla přes Rumunsko na Střední východ a odtud do Francie.

29. září

Ve Francii byl ustaven I. pěší prapor (16. října se rozrostl na pěší pluk, 15. listopadu vznikl kádr II. pěšího pluku). Začátkem ledna vstoupili do vojska českoslovenští interbrigadisté ze Španělska. 15. ledna se vytvořila 1. československá divize.

2. října

Francouzský ministerský předseda E. Daladier a vyslanec Š. Osuský podepsali československo-francouzskou smlouvu o vytvoření československé armády ve Francii.

17. listopadu

V Paříži se oficiálně ustavil Československý národní výbor, dočasný ústřední orgán odboje (do 22. července 1940); již měsíc předtím (17. října) se na něm dohodli vedoucí činitelé emigrace (E. Beneš, J. Šrámek, Š. Osuský, S. Ingr, R. Viest, H. Ripka, E. Outrata). Francouzská vláda tento orgán uznala 17. listopadu, britské uznání následovalo 20. prosince t. r. Současně byl 17. listopadu vydán mobilizační rozkaz vztahující se na všechny bojeschopné občany v zahraničí.

 

 

1940

 

11. června

2. československý pluk ve Francii se účastnil bojů s německými jednotkami u Coulommiers; po pádu Francie byla asi třetina československých vojáků evakuována do Anglie.

26. června

E. Beneš vyslovil v rozhlasovém projevu z Londýna myšlenku kontinuity československého prozatímního státního zřízení s předmnichovskou republikou.

29. června

Za přispění anglického konzula se podařilo evakuovat 206 československých vojáků z Bejrútu do palestinského pohraničního tábora v As Sumeiryi; zde z nich byl založen 4. československý pěší pluk (jednotka byla součástí 1. československé divize ve Francii, velitelem byl R. Viest).

9. července

Československý národní výbor se usnesl ustavit na britské půdě prozatímní státní zřízení; bylo tvořeno prozatímní vládou v čele s J. Šrámkem, prezidentem - stal se jím E. BENEŠ [1940-1948] a Státní radou.

12. července

V Londýně byl zřízen tzv. Inspektorát československého letectva v čele s generálem K. Janouškem. Podle dohody s britskou vládou (z 25. října 1940) byli českoslovenští letci (do konce roku 1940 se jich shromáždilo ve Velké Británii 1287) zařazeni do tzv. dobrovolnické zálohy britského královského letectva (RAF). První peruť vznikla jako 310. stíhací 12. července 1940 v Duxfordu, další 311. bombardovací peruť 30. července t. r. v Cosfordu a 312. stíhací peruť 5. září t. r. opět v Duxfordu. Dne 10. června 1941 byla vytvořena v Cattericku 313. stíhací peruť. Další českoslovenští letci byli po skupinách i jednotlivě zařazováni k britským perutím. Českoslovenští stíhači se účastnili ve dnech 13. srpna-31. října bitvy o Anglii (sestřelili 56 nepřátelských letadel).

21. července

Britská vláda uznala prozatímní československou vládu v zahraničí.

V Londýně byl ustaven poradní sbor prezidenta republiky a pomocný kontrolní orgán - Státní rada československá, skládající se ze zástupců politických stran v emigraci. Předsedou byl R. Bechyně (1940-1941) a P. Maxa (1941-1945). Státní rada měla několik stálých výborů a tvořilo ji nejprve 40, od listopadu 1941 50 osob. Zahajovací schůze proběhla 11. prosince 1940. Právní statut Státní rady byl doplňován.

 

25. října

Podepsána československo-britská dohoda o postavení československých pozemních jednotek a letectva vůči britskému vojsku a letectvu; současně podepsána úmluva o způsobu financování československého vojska a o právu disponovat československým zlatem uloženým u Bank of England.

U československé vojenské jednotky na Středním východě byl zřízen Československý pěší prapor 11 - Východní.

Ve Velké Británii ustavena 1. československá smíšená brigáda.

 

 

1941

 

18. července

V Londýně došlo k podpisu úmluvy mezi emigrační československou vládou SSSR (zásadní přelom způsoben vstupem SSSR do války 22. června 1941); smlouva obsahovala souhlas obou vlád k výměně vyslanců a závazek vzájemné podpory ve válce proti Německu. Sovětská strana v ní souhlasila s formováním československé zahraniční vojenské jednotky v SSSR.

Britská vláda uznala definitivně československou vládu v zahraničí; 31. července provedla předběžné uznání vláda USA.

21. října-10. prosince

Československý pěší prapor 11 - Východní pod velením podplukovníka K. Klapálka v počtu 634 vojáků se zúčastnil obrany obleženého středomořského přístavu Tobruk (českoslovenští vojáci byli přiděleni k polské jednotce). 10. prosince byl zahájen osvobozovací úder, Tobruk byl po 244 dnech obklíčení svobodný.

16. prosince

Československá vláda v Londýně oznámila spojeneckým vládám, že je ve válečném stavu s Německem a Maďarskem, a to od chvíle prvních násilných činů obou států vůči ČSR. Současně se v prohlášení konstatovalo, že ČSR je ve válečném stavu se všemi jinými státy, které jsou ve válečném stavu s Velkou Británií, SSSR a USA. Československo se tak zařadilo do protihitlerovské koalice.

 

 

1942

 

5. února

Vyhlášen nábor do československé vojenské jednotky v SSSR, která byla soustředěna v Buzuluku (základ jednotky tvořilo 93 vojáků v čele s L. Svobodou).

27. května

Členové desantu Anthropoid z Velké Británie J. Kubiš a J. Gabčík (vysazeni v noci z 28. na 29. prosince 1941 u Nehvizd poblíž Prahy) provedli atentát na R. Heydricha; ten na následky zranění 4. června zemřel. Na atentát odpověděli nacisté brutálním terorem. Bezprostředně po atentátu došlo k vyhlášení stanného práva. Následovalo zatýkání a hromadné popravy (tzv. heydrichiáda); mezi popravenými byli například bývalý premiér A. Eliáš (19. června) a V. Vančura (1. června). Stanné právo bylo odvoláno 3. července 1942, celkem bylo zatčeno 3188 osob a popraveno 1585 osob.

18. června

Po atentátu na Heydricha byl zradou K. Čurdy odhalen tajný úkryt parašutistů v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. V obklíčení zde zahynuli oba aktéři atentátu spolu se svými pěti druhy.

 

 

1943

 

8. března

1. československý samostatný prapor v SSSR byl nasazen k prvnímu boji s nacistickými jednotkami u osady Sokolovo; celkem zde zahynulo 86 příslušníků jednotky, nepřítel vykázal ztrátu 300-400 vojáků.

5.-6. listopadu

1. československá samostatná brigáda v SSSR (ustavena 7. července t. r. v počtu 3130 vojáků) byla nasazena do bojů o Kyjev (jako záloha 38. armády 1. ukrajinského frontu).

23. prosince

Příslušníci 313. československé bombardovací perutě potopili německou loď Alstenrufer. Českoslovenští letci se podíleli na vzdušné obraně Velké Británie, na přípravě invaze a účastnili se i náletů na Německo. Ztráty činily na 560 mrtvých letců.

 

1944

 

leden

Českoslovenští účastníci odbojového hnutí ve Francii vytvořili Československé bojové družiny, které se zúčastnily bojů v pařížském povstání (19.-25. srpna 1944).

1.-2. ledna

1. československá samostatná brigáda v SSSR se účastnila bojů o Rudu a Bílou Cerkev, při nichž utrpěla značné ztráty. K dalším bojům došlo ve dnech 3. ledna až 7. března na pravobřežní Ukrajině u Žaškova.

duben-červenec

Vysazování dalších paravýsadků z Velké Británie (Calcium, Barium, Sulphur, Chalk, Clay, Carbon, Potash aj.). Celkem bylo vysazeno na našem území 101 parašutistů, z nichž 50 jich padlo v boji, do rukou gestapa se nedostalo jen 40 parašutistů.

10. dubna

Z rozhodnutí sovětského velení byla 1. československá samostatná brigáda rozšířena na 1. československý armádní sbor v SSSR.

24.-25. května

11 praporů tzv. vládního vojska bylo přesunuto do severní Itálie (do prostoru Aosty přes Turín a Milán až po Rimini), kde převzaly ochranu železničních a jiných důležitých objektů proti italským partyzánům. Na 700 příslušníků vládního vojska přeběhlo k partyzánům, mnozí se dostali až na Západ.

30. června

Vládním delegátem pro osvobozené území byl jmenován ministr F. Němec, jeho zástupcem generál R. Viest.

29. srpna

Vypuklo Slovenské národní povstání, centrem se stala Banská Bystrica. Organizačně je připravila Slovenská národní rada spolu se svým vojenským ústředím (podplukovník J. Golian). K povstání se připojily nejen partyzánské oddíly (maximálně 20 tisíc mužů), ale proběhla i mobilizace slovenské armády (v závěru až 60 tisíc vojáků). Slovenská národní rada převzala jménem československé vlády veškerou moc na Slovensku. Nástup německých elitních jednotek a pomalá sovětská vojenská pomoc znamenala postupné zmenšování povstaleckého území (původně až 15 tisíc km2).

 

 

1944 vztyčení státního znaku po vstupu na čs. území během dukelské operace

 

8. září-15. listopadu

1. československý armádní sbor v SSSR se účastnil bojů tzv. karpatsko-dukelské operace sovětské 38. armády 1. ukrajinského frontu; 6. října průzkumná četa 2. praporu 1. československé brigády překročila československou státní hranici a vstoupila do Vyšného Komárníku. Nezdařená operace si vyžádala životy 21 tisíc sovětských a 1900 československých vojáků. Po roztržce mezi sovětským velením a československým velitelským sborem byl v noci z 9. na 10. září sesazen z funkce velitele československého sboru generál J. Kratochvíl a nahrazen L. Svobodou.  Zprávy a vzpomínky na první setkání čs. tankistů se zbraněmi Panzerschreck a Panzerfaust na Dukelském bojišti

 

 

17.-28. září

Československé stíhací perutě se účastnily ochrany výsadkové operace spojeneckých jednotek v prostoru Arnheim, Nijmegen, Eindhoven.

5. října

Československá samostatná obrněná brigáda zahájila obléhání německé posádky v přístavu Dunkerque v Calaiské úžině.

27. října

Německé jednotky obsadily Banskou Bystrici; povstání bylo zatlačeno do hor.

Vládní delegace v čele s ministrem F. Němcem a generálem A. Hasalem přijela do Chustu na Podkarpatskou Rus, aby zde začala vykonávat svůj úřad, tj. vytvářela československou správu a zřizovala brannou moc. Brzy však docházelo ke konfliktům se sovětským velením (velitelstvím 4. ukrajinského frontu) v rozporu s dohodou z 8. května 1944 (vyhlášena mobilizace Rusínů do Rudé armády).

 

  

1945

 

březen-duben

V některých oblastech českých zemí se začaly výrazně aktivizovat partyzánské skupiny (na Valašsku, Beskydsku, Českomoravské vysočině, Podbrdsku).

10. března

4. ukrajinský front pod velením generála I. J. Petrova (26. března vystřídán A. I. Jeremenkem) zahájil ostravskou operaci; 24. března zasáhla do bojů i 1. československá samostatná tanková brigáda. 30. dubna byla osvobozena Ostrava.

25. března

2. ukrajinský front pod velením R. J. Malinovského zahájil bratislavsko-brněnskou operaci v návaznosti na vídeňskou operaci 3. ukrajinského frontu; u obce Lanžhota vstoupily sovětské jednotky 11. dubna na území Moravy a začalo osvobozování českých zemí.

5.-12. dubna

V severní Itálii, kterou zachvátilo antifašistické povstání, přešlo na stranu italských partyzánů a spojenců asi 12 tisíc Čechů a Slováků; z nich se zformovala Československá samostatná brigáda v Itálii.

15. dubna

Vojáci 1. československé samostatné tankové brigády vstoupili v průběhu ostravské operace Rudé armády na československé území.

16. dubna

V jugoslávských horách se partyzáni 1. československé brigády Jana Žižky z Trocnova spojili s útvary Jugoslávské národně osvobozenecké armády a podíleli se pak na závěrečných bojích při osvobozování Jugoslávie.

26. dubna

Osvobozením Brna skončila bratislavsko-brněnská operace Rudé armády.

1. května

V českých zemích vypuklo spontánní povstání proti okupantům; začalo v Přerově a rozšířilo se do dalších měst a obcí (na Železnobrodsku, Semilsku, Jilemnicku, Jičínsku a Novopacku). Současně s tím zintenzivněla partyzánská činnost na Vizovicku a Zlínsku (pokusy o osvobození zdejších měst a obcí).

5. května

Těžiště povstání se přesunulo do Prahy; ozbrojené boje začaly zápasem o rozhlas. Česká národní rada vydala dopoledne provolání o převzetí vládní a výkonné moci v českých zemích (přípravou převratu se zabývala již 3. května). V noci na 6. května vyrostlo v ulicích na 1600 barikád.

Povstání se rozhořelo i na Českomoravské vysočině a na Podbrdsku.

Nacisté vypálili obec Javoříčko na rozhraní Litovelska a Konicka; postříleli 38 mužů.

6. května

Americká armáda osvobodila Plzeň a během 7. května dosáhla povolené demarkační čáry (Karlovy Vary-Plzeň-České Budějovice), když jejich mise přijela až do Prahy.

Generál D. D. Eisenhower vydal rozkaz 3. armádě, aby zastavila další postup do nitra Čech; v oblasti západních a jihozápadních Čech operovalo 6 amerických divizí (150 tisíc vojáků). Americká vojska obsadila kolem 9 tisíc km2 (7 % tehdejší rozlohy republiky).

Československá vláda přesídlila z Košic do Bratislavy.

Do Prahy vstoupila střední skupina tzv. Vlasovovy armády (jedna ze dvou divizí rozmístěných v jižních a středních Čechách) pod velením generála S. K. Bunjačenka a snažila se (přes Vlasovův zákaz) dojednat s Českou národní radou politickou dohodu. Na několika místech Prahy vstoupili vlasovci do bojů s Němci. 8. května se po neshodách s velením povstalců stáhli z Prahy.

Od Drážďan zahájil 1. ukrajinský front (pod vedením maršála I. S. Koněva) pražskou operaci (původně plánována na 7. května). Pražská operace se rozvinula i od Budyšína, Brna a Olomouce (2. a 4. ukrajinským frontem).

7. května

Praze probíhaly těžké boje, německé jednotky ostřelovaly město z tanků a děl, docházelo k bombardování některých městských částí a k terorizování obyvatelstva.

Němečtí fašisté zavraždili na náměstí v Třešti 47 obyvatel. K podobné tragédii došlo i ve Velkém Meziříčí. S převzetím moci do rukou revolučního národního výboru zde vypukl živelný převrat, do města se však vrátila německá jednotka, zajala přítomné muže na radnici a ze msty jich 60 zákeřně povraždila.

8. května

Česká národní rada i vojenské velení povstalé Prahy (generál K. Kutlvašr) uzavřeli dohodu o odchodu německé armády z města; byla v souladu s podmínkami o bezpodmínečné kapitulaci německých ozbrojených sil, podepsané den předtím v Remeši. Německé jednotky opouštěly město na západ a jihozápad.

9. května

Časně ráno pronikly předsunuté jednotky 1. ukrajinského frontu maršála I. S. Koněva ze severu a severozápadu do Prahy a likvidovaly poslední ohniska německého odporu. Praha byla opět svobodná.

Po sedmiměsíčním obléhání skončil bojový úkol československé samostatné obrněné brigády u Dunkerque, když německá posádka kapitulovala. Veliteli naší brigády generálu A. Liškovi se vzdalo více než 20 tisíc německých vojáků spolu se třemi ponorkami a další bojovou technikou.

 

 (převzato WWW.LIBRI.CZ)

 

zpět