Georgij Konstantinovič Žukov

(1.12.1896-18.6.1974)

 

maršál Sovětské armády

 

 G.K. Žukov

Nejvýznamnější sovětský generál druhé světové války; pod jeho velením vojska Rudé armády zastavila německá vojska před Moskvou, na hlavu porazila Paulusovu 6. armádu u Stalingradu, rozdrtila německou ocelovou lavinu u Kurska a dobyla Berlín. G. K. Žukov se narodil 1. prosince 1896 v rolnické rodině ve vesnici Strelkovka, ležící v oblasti Kaluga. V patnácti letech odešel do Moskvy učit se  kožešníkem. Roku 1915 byl povolán do ruské carské armády, kde byl přidělen k jezdeckému pluku. V  bojích první světové války proti německé císařské armádě je dvakrát vyznamenán Křížem sv. Jiří a povýšen do hodnosti četaře, za jeho udatnost v boji.

Za bolševické revoluce pak G. K. Žukov slouží v jezdectvu Rudé armády a v březnu roku 1921 vstupuje do komunistické strany. Během občanské války získal Řád rudého praporu za potlačení povstání rolníků.

Roku 1923 se stal velitelem pluku a již v roce 1930 velel brigádě. Byl znám jako horlivý zastánce nového mobilního vedení války a u nadřízených byl velmi oblíben pro své detailní plánování operací, tvrdou disciplínu a přísnost. Ve třicátých letech unikl vlně Stalinových čistek v armádě jen díky tomu, že sloužil na Dálném Východě. Zde velel 1. sovětsko-mongolské armádní skupině. Ta pod jeho velením úspěšně bojovala v letech 1938-1939 podél mandžusko-mongolské hranice proti japonské Kwantungské armádě. Pohraniční šarvátky vyústily do rozhodující bitvy u Chalchyn Golu kde byla rozdrcena japonská 6. armáda. Za velení v této operaci získal Žukov vyznamenání Hrdina Sovětského svazu a povýšení na armádního generála a jmenování do funkce velitele kyjevského vojenského okruhu. Po povýšení na generála roku 1940 byl Žukov krátce velitelem STAVKY, než byl kvůli nesouhlasu se Stalinem vyměněn v červnu maršálem Borisem Šapošnikovem. V říjnu 1941 Žukov nahradil Semjona Timošenka ve velení střední fronty. V roce 1941 se G. K. Žukov poprvé setkal se Stalinem a jejich vztah je již od počátku plný napětí a nevraživosti.

 

Po německém útoku v létě 1941 je Žukovovi svěřena obrana starobylého Kyjeva. Na prahu zimy 1941 řídí obranu Moskvy. Nařizuje a koordinuje gigantický přesun vojenských sil z Dálného Východu (zde byly umístěny až  2/3  všech pozemních sil Rudé armády v době nacistického vpádu). Díky tomuto logistickému úspěchu je vyčerpaný a promrzlý Wehrmacht vržen zpět od Moskvy.

Roku 1942  byl povýšen na zástupce náčelníka generálního štábu a byl odeslán na jihozápadní frontu, aby zachránil Stalingrad. Jeho vojska dne 19,11. 1942 prorážejí slabé křídelní krytí 6. armády, která se tím ocitne v obklíčení. Na začátku roku 1943 je 6. armáda za cenu 1 milionu rudoarmějců definitivně zničena. V lednu 1943 zorganizoval proražení německé blokády Leningradu.

V létě roku 1943 velel třem frontům v titánské bitvě u Kurska po které byla německá armáda na východě nucena přejít definitivně do obrany.

Po bitvě u Kurska se Žukov ujímá velení 1. běloruského frontu a postupuje nejkratší cestou přes Bělorusko, Polsko až do Berlína, kde společně s dalším sovětským maršálem, Koněvem přijímá 8. května roku 1945 německou kapitulaci.

Po skončení druhé světové války Georgij Konstantinovič Žukov zůstává v Berlíně jako velitel sovětských okupačních sil v Německu, teprve později se vrací do Sovětského svazu. Stalin ale již Žukova nepotřebuje a ten je v roce 1947 sesazen na funkci velitele nevýznamného Oděsského vojenského okruhu.

Po Stalinově smrti zastával Žukov funkci náměstka ministra obrany (1953) a poté ministra obrany (1955). Jelikož podporoval N. Chruščova stal se roku 1957 jako první profesionální voják členem ústředního výboru KSSS. O čtyři měsíce později byl však  zbaven svého ministerstva a z ústředního výboru byl Chruščovem vyloučen. Bylo mu nařízeno přísné domácí vězení. Až v roce 1964 se mohl Žukov znovu nakrátko objevit na veřejnosti. Přesto i nadále platily mnohé zákazy ohledně jeho vystupování na veřejnosti. Poté Žukov  věnuje psaním článků z doby Velké vlastenecké války pro různé časopisy a noviny. Zemřel dne 18. června 1974 v Moskvě. Byl pohřben u kremelské zdi se všemi vojenskými poctami.

 

 

 

 

 

 

 

zpět